Paní učitelka Páju vyzkoušela z barev a poznávání předmětů na obrázcích a pak došlo na matematiku. To byla voda na Pájův mlýn. Myslím, že byl nakonec možná i zklamán, že nejtěžší příklad bylo „když máš 5 eskym a dvě ti zmizí…“

Velmi zajímavé bylo, když paní učitelka otevřela knížku a v ní byla tabulka, kde ve 4 řádcích bylo 6 sluníček, 6 mrkví, 6 tulipánů a 6 tužek. První úkol zněl, spočítat sluníčka…to by šlo. A najednou přišla otázka – a kolik je předmětů v prvním sloupci? Tak to jsem zíral…. nevěřil jsem, že Pája rozumí pojmu „sloupec“. Nicméně i zde se Pája nemýlil – 4. Pak jsem zjistil, že jsem to asi neslyšel celé (byl jsem někde s Luckou). Podle Drahušky to bylo takto – spočítej mi sluníčka. Kolik jich je? Ano správně 6. V prvním _řádku_ jich je skutečně 6. A teď mi řekni, kolik předmětů je v prvním sloupci…

Tak já nevím, bude to stačit na přijetí, když na Prahu 6 nespadáme? Těžko říci. Dozvíme se brzy. Koukněte se mezitím na fotky.

Musím říci, že kdykoli jsme četl o tom, jak fotit ohňostroje, vždy ty články začínaly radou týkající se vhodného výběru místa. Musím říci, že toto radno skutečně nepodcenit. Místo jsem si nějak vybral a moc jsme to neřešil. A pak jsem hodinu na počítači zachraňoval, co se dalo. Stačila jedna lampa pouličního osvětlení a byl problém. Zachránil to ořez a trochu retuše, za to jsme ale o zkušenost bohatší. Taky mě docela překvapilo, jak moc jsem musel během focení hýbat s foťákem – jedny světlice lítají snad do vesmíru, druhé explodují o pár metrech.

Mrkněte na fotky, třeba se vám budou i nějaké líbit.

Pak už byl na řadě Štědrý den. Když odmyslím, že jsme skoro vyhořeli (ani jeden z nás neví, jak se to mohlo stát, ale díra v koberci je jasným důkazem, že se nám to nezdálo), tak to byly zase suprové vánoce (len ten snieh nam chýbal).  Děti se vrhly ke stromečku jako uragán, ale pak se už dostavilo to, co si všichni rodiče nejvíce přejí – rozzářené dětské oči rozbalování dárků. Nějaké fotky z vánočního času můžete najít na Rajčeti, budete ale potřebovat standardní heslo.

Béčko mělo být lehčí. Hrát se mělo už ve čtvrtek v 16:00, ale nakonec rozum zvítězil nad fotbalovými termíny a utkání se přesunulo na neděli od 10:00. Krom ideálního termínu nám taky přálo počasí, na listopad krásných 10 stupňů a sluníčko.

Přílepští se do zápasu pustili s vervou a dlouhé 3 minuty svítilo na pomyslném ukazateli bezbrankové skóre. Pak se stala věc nevídaná. Po odvážném průniku Terezy, která si poradila se dvěma obránci a přiťukla míč Pájovi, jehož pravačka se nemýlila, šly Přílepy do vedení! Zaskočení slánští si dlouho nevěděli rady s pozorně bránícími přílepskými obránci, a hlavně skvěle chytajícím Melvinem. Nakonec však do konce první třetiny stačili dvěma přesnými zásahy otočit skóre na 2:1.

Třetí minuta utkání, Pája právě zakončil Terezinu akcí gólem a JFK Velké Přílepy vedou ve Slaném 1:0

Po první přestávce se přeci jenom už projevila kvalita domácího týmu, a jak můžete vidět z fotek, tak i znatelná výšková převaha. Postupně navyšovali skóre až na populární desítku. Tak skončila i druhá třetina. Do závěrečné fáze boje vstoupily ale zase lépe Přílepy.

Sice to nebude asi úplně objektivní a kdekdo by to mohl vidět jinak, ale já jsem osobně viděl nejhezčí akce celého zápasu. Tereza přihrála dopředu na Páju, ten se na levé straně pomyslné šestnáctky zbavil zasekávačkou na pravou nohu obránce a nedal domácímu brankáři šanci -  2:11. Bohužel fotograf zrovna zprostředkovával aktuální reportážní vstup po telefonu pro Radiožurnál (no dobře, tak pro Drahušku), tak nemohl tuto akci zachytit. Ale pro mě to prostě bylo to nejhezčí, co jsem dopoledne viděl

Nakonec se skóre zastavilo na 16:2. Jistě, docela dost, ale mladší přípravka Přílep se lepší zápas od zápasu. V této sezóně nás čeká ještě Unhošť na domácím hřišti a pak zasloužená pauza.

Zatímco Velvary, Pájův debut na zelených trávnících, byly ještě tak trochu hratelné, SK Kladno, Slavoj Kladno a Slaný už byli v jiné světelné galaxii. Kluci si odnesli příděly 0:40, 2:30 a 0:45. Je to děsně krutý a já musím říci, že před těmi kluky smekám, neberou to nijak tragicky a zatím jsem jen jednou odpovídal na otázku „Táto a kdy už konečně vyhrajeme?“. Smekám i před jejich trenéry, kteří to nevzdávají, byť to je záhul na nervy docela obstojný.

Možná pozornému čtenáři neuniklo skóre ze Slavoje Kladna. Takže statistikové pozor! Přílepy daly dva góly! A jeden z nich byl připsán hráči s číslem 7 na zádech, tedy Pájovi. V kalendáři se skvělo datum 10.10.2011 a já tou dobou ukrajoval kilometry dálnice D1 směrem na polské Katowice, takže tento moment bude navždy v archívech pouze zapsán, nikoli vyobrazen

Aby bylo statistikám učiněno zadost, kromě výše zmíněných přídělů, je tu ještě zápas v Libčicích, sice porážka, 3:11, ale další bod do statistik za nahrávku na gól. Takže v průběhu sezóny má Pája skóre 1+1, což na benjamínka týmu vůbec není špatný. Do konce sezóny jsou už jen dva matche, čeká nás Uhnošť a Slaný „B“. Tak hodně zdaru!

Fotky jsou shodou okolností ze zatím největšího výprasku, jedná se o domácí zápas se Slaným „A“.

Soupeřem byly Velvary. Nehrálo se na celé hřiště jako já tehdy, ale jen asi na čtvrtinu. Taky se nehrálo na dva poločasy jako tehdy, ale na třetiny (po šestnácti minutách).

Přílepští junioři se rvali jako o život, ale soupeř byl nad jejich síly. Do análů je tak nutno zaznamenat první porážku a skóre 0:10. Pro kluky to bude letos těžká sezóna, Velvary měly být podle dalších výsledků hratelné…Tak hodně zdaru a hlavu vzhůru. Jedno moudro praví, že je třeba se naučit nejdříve prohrávat, abych pak mohl vítězit. Tak snad se to kluci nebudou učit moc dlouho.

Podívejte se na fotky.

Přistání na letišti v Herakliónu je zážitek. Stroj nalétává od moře a vzhledem k tomu, že runway kopíruje pobřeží, má minimálně polovina letadla pocit, že přistáváme na moři. Přistáli jsme nakonec na asfaltu, i když malinko tvrději, než bývá zvykem. Ale co, jsme na zemi, živí a zdraví a to je nejdůležitější. Po  nezbytném zmatku při získávání kufrů a hledání toho správného autobusu jsme se vydali na téměř dvouhodinovou projížďku po ostrově. Za normálních okolností bych to i uvítal, ale bohužel bylo akorát osm večer a to už je v srpnu na Krétě tma. Tma a vítr. Vítr je neodmyslitelnou součástí každodenního života kréťanů, ale je teplý (tedy aspoň v srpnu) a skoro bych řekl, že je fajn, že fouká. Jinak by se ta vedra dala vydržet jen ztuha.

Nicméně ani za tmy ta projížďka nebyla od věci, bylo hezké pozorovat pobřežní skaliska, do kterých jsou zasazeny hotýlky, hotely, resorty a další stavení, které ke svému životu potřebují světlo. Náš hotel, s názvem Petra Mare, se nám ukázal necelých deset minut po desáté večerní. Za co lze hotel jednoznačně pochválit, tak to byla rychlost check-inu. Dobrý den, Vaše pasy, OK, kde máte děti, musím jím dát na ruku pásek, ahoj, jak se jmenuješ, děkuji, příjemný pobyt. A abych nezapomněl, určit máte hlad, v restauraci je připraven studená večeře. To bylo velmi příjemné. Jo, kufry jsme si do třetího patra museli vzít sami. To píšu proto, že v jedné recenzi na nějaký hotel jsme se dočetl, že hotel tuto službu klientovi nenabídl a tak celá dovolená byla o ničem. Takže, kdo bazírujete na odnesení kufrů portýrem, sorry, jeďte jinam.

Hotel je to pěkný, čistý. Bez problému se lze domluvit anglicky, ale – a to jsme zažil poprvé – i česky, resp. slovensky. V hotelu je totiž na různých stážích a praxích velká spousta slovensky hovořících mladých lidí, takže není problém se domluvit s pokojskou, že byste potřebovali uklidit náš pokoj teď, protože jdeme na oběd a po obědě potřebuje dát spát děti. Nicméně s tou slovenštinou to není tak jednoduché – například Pája nedokáazl zareagovat ani na jednoduchou větu „Ako sa voláš?“. A to mám pocit, že „What’s your name?“ by zvládl…Takže zjištění, že slovenština je pro polovinu naší rodiny cizejším jazykem než angličtina bylo zvláštní.

Stejně tak je to s animačním týmem, který mluví minimálně anglicky, rusky, německy, a….slovensky. Musím říci, že animátory nemám nijak moc rád, všude mi přijdou strašně vlezlí, ale tady to bylo velmi příjemné, nenucené a zábava byla každý den jiná. Jednou to byly olympijské hry (super pozorovat v jednom týmu malé Němce, Čechy a Rusy pohromadě, tak nějak vám začne docházet, že ty předsudky, které k jiným národům sem tam v duši uchováváme, jsou fakt jen předsudky).

Pro děti je v hotelu spousta aktivit. Malý bazének s pirátskou lodí a se skluzavkami, hříbek chrlící vodu, stolní tenis, ale i například video  hry. Nezle nezmínit dětský klub, kde se dalo půjčit takmer čokolvek, tedy cokoli – hry typu Člověče, nezlob se, vlastně „Mensch, Aergere Dich Nicht“, kostky, rusky psané dětské knížky (ty byly obzvláště výborné). Co možná zaujme je zmrzlina – od 11:00-12:00 a 16:00-17:00 byla poskytována v neomezeném množství – a nebyla to jen tak nějaká noname, ale Schoeller, a byla moc dobrá.

Jediná věc, která by se hotelu dala směrem k dětem vytknout, je teplota obou bazénů – 21 a 22 stupňů je docela málo. Shodli jsme se, že tu vodu snad musejí chladit, protože za normálních okolností by ta voda musela být teplejší. Nezle zapomenou na animační tým, který nás každé ráno „budil“ (v 10:15) pokřikem „Good morning, Petra Mare, here is your Animation Team“. Super byly hlavně večerní programy v amfiteátru, počínaje diskotékou a konče soutěžemi, kde vítěz vždy dostal koktej s prskavkou z nedalekého beach baru. Zejména Lucka se diskoték nemohla nabažit. Pája je ostentativně bojkotoval se slovy, že „to je přece pro holky“  a věnoval se místo toho pobytu na lehátku v horizontální poloze a pozorování hvězd….a neskutečnému mudrcování „o životě“. Krásné to chvíle

Hotel Petra Mare, dětský bazén, proč jen je tak studený?

Jak jsem již psal výše, hotel je čistý, úklid jsme neměli jen jeden den a to jen proto, že zrovna děti v pokoji spaly a na dveřích jsme měli pověšenou červenou cedulku se známým textem „Do not disturb“. Jinak vše bez nejmenšího problému, jídlo bylo super, neopakovalo vlastně nic, jídla bylo vždy dostatek, bylo chutné. Káva se dala dokonce i pít (narážka na Turecko, kde to podle mě v tomto směru za moc nestojí), stejně tak i nabízené víno. Opět se ale dal najít jeden mínus. A tím byly pouze dva automaty na vodu, jeden z nich dostupný jen v době snídaně, oběda a večeře. Navíc s nápisem, že je zakázáno nabírat z nich vodu do lahví. To bylo poměrně nepříjemné, tenhle zákaz jsme porušovali.

Lehátek u bazénu dost, žádné problémy s tím, že by lehátka byla obsazena v šest ráno. Když budu tvrdit, že pláž byla „přímo u hotelu“, budu skoro lhát. Skoro mi připadalo, že hotel je přímo v moři, od bazénu k moři to bylo přesně 6 schodů. Pláž je oblázková, kamínky různých velikostí a barev, jsou krásně kulaté, ale taky pěkně žhavé. Bez bot to bylo na pláži o spáleniny a i pro vstup do vody se boty hodily. Ne, že by to nešlo bez nich – hotel na několika místech „vydláždil“ vstup do moře přes pytle s pískem – ale s nimi to bylo prostě lepší. Tedy abych byl přesný – boty jsem použil pro dojít k vodě a dále pokračoval bez nich, protože jsem neměl pevnou patu.

Co je na pláži úplně nejlepší, je fakt, že hotel poskytuje lehátka a slunečníky  zdarma, v Řecku věc zatím poměrně neobvyklá a pro mě osobně dost nepochopitelná. Tedy to, že zdarma nejsou. Aspoň někde to pochopili. Možná, že řecké hotely konečně začnou být konkurenceschopné v rozsahu služeb proti tureckým a egyptským. Tento je první vlaštovkou. Kompletní sadu fotek z hotelu Petra Mare, kterému dávám jedna mínus, najdete na Rajčeti, heslo není třeba.

Oblázková pláž u hotelu Petra Mare potěší slunečníky a lehátky zdarma

Hotel je na kraji města Ierapetra, které se pyšní tím, že je nejjižnějším v celé Evropě. Ač se to zdá neuvěřitelné, břehy tohoto města omývá Libyjské moře. To mě na chvíli znejistělo, když jsem si uvědomil, co v době naší návštěvy Ierapetry Libye zažívá. Samotné město je novodobé, má asi podle některých zdrojů 8.000, podle jiných pak 20.000 obyvatel a bohužel mimo benátské pevnosti ze 13. století tu není nic moc historického k vidění. Nemohu ale říci, že by se mi zde proto nelíbilo. Cesta od hotelu k přístavu je fajn, lemovaná z jedné strany pláží, z druhé pak strany tavernami. Docela mě zaujalo veřejné sportovištěm disponující atletickým oválem, který měl minimálně 300 metrů a tartan, dále pak basketbalové a volejbalové kurty, které se zásadně zaplnily okolo deváté večerní a vytížené zůstaly nejméně do půlnoci (pak nevím, to už jsem šel spát . Více se o městě dozvíte třeba na oficiálních stránkách města (v angličtině).

Jenže…to je všechno doslova „nic“, proti tomu, jaká krása se nachází na 15 km vzdáleném ostrově Chrissi Island. Ostrov je 5 km dlouhý a 1 km široký. Museli jsme tam jet už jen proto, že na ostrově je umístěna nejjižnější keška celé Evropy (v samotné Ierapetře  žádná keška nebyla, to bylo velké zklamání). O ostrově se mluví jako o řeckém Karibiku….a je to tak! Na severní straně ostrova je umístěna Golden Beach, kde jsou slunečníky postaveny z rákosů, je zde naprosto průzračná voda, která přechází v několika odstínech zelené a modré barvy….prostě ráj na zemi. Jak pak asi vypadá skutečný Karibik?

Na ostrov se dá z Ierapertry doplout za cca jednu hodinu jízdy lodí (celkem z Ierapetry každý den jedou čtyři), která odplouvá v 10:30 – 11:00 a mezi 16:00 -16:30 se vracejí z ostrova. Na ostrově se oficiálně nesmí zůstávat přes noc, nicméně pár stanů se zde najít dalo. Na ostrově taky není pitná voda a elektřina, dvě taverny, které zde fungují asi jedou na naftové generátory. Tohle se nedá moc popisovat, to se musí vidět. Takže neváhejte a koukněte se na fotky krásného malebného řeckého ostrůvku. Snad jedna malá ochutnávka.

Chrissi Island - mrtvý cedr a živé moře

No a jak jsme se měli? Myslím, že to nejlépe to je patrné z fotek (standardní heslo). Prostě bááááječně!

Kromě řádění dětí jsem vytvořil speciální kolekci fotek. Prostě Kréta trochu jinak. Nazval jsem ji trochu neskromně „Art“, pokud v tom žádné umění nevidíte, tak mi to odpusťte

Dlouho jsem návštěvu polária odkládal, až jsem zjistil, že už není kam. Voucher je platný jen do konce července. No nic, nedá se nic dělat, beru do ruky telefon a objednávám se. Pátek v půl šesté. Tak jo.

V pátek je v Přílepech pěkná čina. Teploměr nehodlá přelézt hranici 15 stupňů. Schválně jsem odkládal polárium na červenec, abych vylezl z mrazu do pěkného, sluncem prohřátého dne. S Luckou dopoledne ostříháme keře před barákem, chvíli pojezdíme na kole a pak nás chlad zažene domů. Dal bych si kávu. Ale žádné ice caffé nebo frappé. Vařím pěkně horkou černou kávu a  mikina, kterou jsme měl venku, zůstává na svém místě. Tedy na mě.

Pak nastane odpoledne, D. přijde z práce a přebírá Lucku. No a mě už skutečně nezbývá než se sbalit a vyrazit. Naposledy študuju voucher, balím si předpisově všechny věci a do navigace zadávám adresu polária.

Vcházím do dveří s nápisem „Kryocentrum“. Od recepce se na mě směje opálený frajer v červeném tričku. Zdravím a předkládám vouhcer. Rozhlížím se okolo. Na stěnách fotky klientů. Šebrle, Vacek, Knapková, Rosolová. Frajer se ptá. Poprvé? Ano. Přebírám složku s vysvětlením, do čeho to vlastně jdu a krátký dotazník, kde stvrzuji, že jsem zdravý. Zajímavá je otázka, co od toho vlastně očekávám. Chvíli přemýšlím, co vlastně od návštěvy čekám, pak vepisuju slovo „zkušenost“ a vracím složky recepčnímu.

Ten mě posílá do dalších dveří, kde mi měří tlak. 125 na 85. Sám se divím. Nechci si to moc přiznat, ale jsem trochu nervózní. Paní mi ukazuje, kam jít. Oblíkám si mikinu a ihned se mi dostane výčitky, proč to vlastně dělám, když se za chvíli zase budu vysvlékat. Lehce se zastydím a mikinu si dávám přes ruku.

Podle pokynů jdu do převlékárny. Boty nechávám v botníku před ní. V šatně se již nějaký další otužilec převléká. Převléknu se do bavlněných slipů a tlustých ponožek (dle pokynů na voucheru) a chci vyrazit. Kolega vedle si ještě přes slipy natahuje trenýrky. No, asi ví co dělá. Natahuju taky. Kolega odchází na toaletu. Náhle mám pocit, že musím taky. Tak jdu.

Najednou jsem v šatně sám. Zamykám skříňku a beru si batoh, kde mám tričko a ručník. Vyrážím o patro níž. Minu místnosti s nápisy „solná komora“ a „masáže“ a potlačím touhu vstoupit do druhých z nich, nechat si hodinu masírovat záda a při tom příjemně podřimovat. Napravo ode mě vidím otevřené dveře, bázlivě nakukuji. Vítá mě další frajer v červeném třičku (až později zjišťuji, že to je jedna z našich tenisových nadějí). Opět stejná otázka jako nahoře. Poprvé? Ano.

Vysvětluje mi co a jak. Rouška přes pusu, čelenka na hlavu, dřeváky na nohy, rukavice. Napravo od něj vidím další schody směrem dolů. Ze spodu se valí něco, co vypadá jako pára. Ale tak nějak tuším, že to pára není. Mezitím skončí procedura jedněm otužilcům a druzí nastupují. Sympatický mladý pár. Frajer v červeným mi vysvětluje, jak dýchat a co dělat v komoře. Mám prý neustále chodit dokola a zhluboka dýchat. Po minutě a půl se ozve jedno pípnutí. Po dvou minutách dvě pípnutí a můžu ven. Jasný? Jasný. Pár přede mnou má za sebou minutu a půl, obsluha vysílá první signál. Z kabiny slyším něco jako smích, ale upřimně řečeno moc upřimný mi nepřijde. Začínám být nervózní o trochu více než nahoře.

Zbývá posledních třicet sekund. Displej nad kryokomorou poskočí. Z pouhých -122 je najednou -132. Trochu mě to vyleká, ale pak si říkám, že o deset méně nebo více je jedno. Obsluha vybírá trojici, která půjde nyní. Více osob si myslím, že se do komory vejít ani nemůže. Má maximálně 2×2 metry. Jak se později ukáže, ve třech to tam je tělo na tělo. Přede mnou jsou ještě další dva, ti ale na někoho čekají. Takže jsem na řadě. Se mnou jakási menší korpulentnější dáma, která vypadá ještě více vystrašeněji, než já. Taky poprvé. V rohu čeká na svůj čas další otužilec. Je tu už poněkolikáté a jde na čtyři minuty. My nováčci na dvě. Od obsluhy vyfasuje šéfovskou pozici a stává se vedoucím naší miniskupiny. Má nás dirigovat, jak dole chodit. Tak tohle mě znervózní už hodně. Proč to je potřeba?

V tu chvíli slyším dvě pípnutí za sebou a pár mladých lidí se noří z podzemí ven. Oba vypadají zhruba tak, jak když šli dolů, žádná změna. Možná kůže je trochu červenější. Dostáváme pokyn, abychom se připravili. Scházíme několik schodů a zastavujeme se těsně před kryokomoru. Zde je jakýsi předpokoj. Částečně se noříme do mlhy a máme se ochladit před vstupem, aby to pro tělo nebyl takový šok. Je tu příjemný chládek. Kolik tu je, ptám se směrem nahoru k frajerovi v červeném. Mínus 60. No, to by jeden neřekl. Ale čas na přípravu vypršel. Dostáváme pokyn vstoupit. Otevírám dveře a jak se sluší, držím je dámě, aby mohla vstoupit jako první. Pak si rychle uvědomím, že zde Špačkova etiketa asi nemá zrovna své místo, ale dáma už vstupuje. Já za ní a pak otužilec. Prví dojmy jsou dva – mínus 130 je sakra jiná káva než mínus 60 a za druhé, není tu skoro nic vidět.

Podupáváme v dřevácích o dřevěnou podlahu, což dělá pěkný randál. V kombinaci s uzavřeným prostorem a syčícím chladem ze všech stěn, nic moc pocit. Chodíme dokola, tělo na tělo. Během pár vteřin od vstupu mi mrzne obsah nosu. Zdá se mi, že se mě trochu točí hlava a přemýšlím, kolik sekund už uplynulo od vstupu. Krátce si pohrávám s myšlenkou, že to vzdám. Je tu fakt zima. Není to však úplně kritické. Otužilec se snaží o konverzaci a navrhuje změnit směr pohybu. Dámě se to nelíbí a stávkuje. Tedy aspoň si to myslím. Ve skutečnosti ji nejde o změnu směru pochodu, ale o to, dostat se ven z komory.

Probíjí se tedy ke dveřím, otevírá je a jde se ohřát do příjemných šedesáti stupňů mrazu. Jsme tedy už jen dva. Měníme směr a otužilec se mi svěřuje, že ze všech nejhorší je být v komoře sám. V tu chvíli na to nemám žádný názor. Zima je mi už dost velká a nemám ponětí o čase. Najednou se ozve jedno pípnutí a já vím, že mám před sebou už jen půl minuty. Najednou mám nějak lepší náladu a i když už mi je zima až na kost, vím, že to za chvíli skončí. Za chvíli jsou tu už dvě krátká pípnutí za sebou. Přeji otužilci hodně zdaru do dalších dvou minut a podpořím to typickým gestem zvednutého palce. V bílých palčácích na holém těle působím asi dost  komicky.

Ve dveřích se srážím s dámou, která zatím v mínus šedesáti rozmrzla a chce nyní dovnitř. Ale asi ne až tak moc, protože s druhým pípnutím se otáčí a jde ven už definitivně. Na chvíli se zastavím v předpokoji a užívám si šedesáti stupňového mrazu (nebo tepla?). Zdolám pár schodů nahoru, svlékám všechny ochranné pomůcky a přemýšlím, jak mi vlastně je. Zjišťuji, že vlastně docela příjemně. Celá pokožka je taková nějaká chladná, ale že by mi byla zima uvnitř, to nemůžu říci.

Odcházím do tělocvičny, kde se mě ujímá trenér (pro změnu v červeném) a doporučuje mi osm minut klidné jízdy na rotopedu. Poslechnu, zasednu a začnu šlapat. Na ploché obrazovce přede mnou zdolává alpské kopce Andy Schleck v rámci královské etapy Tour de France. připadá mi, že šlapu stejnou frekvencí jako on. Akorát já na rotopedu s lehkým převodem a on v pořádném alpském kopci. Šlapu, sleduju ho a začínám se lehce potit, je mi tedy teplo! Po deseti minutách mám na displeji cca 4 ujeté km a přestupuju z rotopedu na běžky, kde si zaběhnu ještě kilák a nastupuju ke strečinku. Do tělocvičny vchází asi sedmitelý klučina. Tak co? Tři a půl hlásí hrdě.

Andy už je v cíli. Ani se moc nezadýchal a nezapotil. Já se zpotil už docela dost, jdu do šatny a do sprchy. Pouštím pro jistotu teplou.

Při odchodu se mi dostává informace, že polárium má léčebný účinek až tak od čtvrté minuty pobytu a několik dní po sobě, přemýšlím, nakolik je to marketing a snaha majitele získat další korunky do pokladničky nebo pravda. Nějak se nemohu rozhodnout. Koukám na nabídku permice. Deset vstupů za senzačních 3.300,- Kč, akce trvá je do konce července. Rozloučím se a uvažuji, zda se někdy vrátím. Uvidíme.