No, posuďte sami, jak jí to jde - fotky jsou na Rajčeti

K vidění tak byly takové záležitosti jako odstoupení rozhodčího hned v první minutě utkání, který neustál kritiku z řad obecenstva a po prvním zákroku domácího zadáka na Terezu (jasnej faul) a se slovy „stejně to má pískat zástupce hostů“ odevzdal píšťalku přílepskému trenérovi. Dále jsem také poprvé v této věkové kategorii viděl kopat trestňák (dokonce dva) a stavět brankáře zeď.

No a jak se dařilo přílepským? Nic moc. Pája nastoupil v prvních dvou třetinách na místě krajního obránce a opět dokázal, že je po tátovi. Tomu to tam taky nikdy nešlo a během prvních pěti minut přes něj šly čtyři góly. Neběhal, nebojoval, prostě se tam motal jak vítr v bedně. Na třetí třetinu dostal (krom sody od táty, který to už nevydržel důvěru trenéra a postavil se do útoku k Tereze. Rázem z toho byl výkon jako hrom, dokonce i nějaké šance. Bohužel skóre přílepských se za celý zápas nepohnulo a tak si unhošští odnesli zaslouženou výhru 23:0 (asi).

Ale teď už to může být jenom lepší, aspoň doufám, příští pátek JFK hostí sousední (a předposlední) Hostouň, se kterou na podzim dokázali uhrát svůj zatím jediný bod v soutěži za remízu 3:3. Povede se výsledek zopakovat? Přijďte se podívat, zápas začíná v přílepské aréně v 17:00. Ale teď se podívejte na fotky z Unhoště.

Mimochodem, tentokrát jsem studoval zápis o utkání. Na straně Unhoště polovina týmu ročník narození 2003, zbytek 2004. Přílepy měli jedinou Terezu, která je ročník 2003, pár 2004, Pája je 2005 a debut si v přílepském dresu odbyl Štěpa Štengl, který je narozen na podzim 2006. To je více jak 3 roky rozdílu, což v této kategorii je prostě nemožné zlomit. Nezbývá, než si přát, aby to kluky neodradilo a počkali si dva roky, kdy budou kralovat. A to vemte jed!

Zajít si o víkendu jen tak na fotbal, to je tak nějak normálka. Mít ale to štěstí, že tím fotbalem je šlágr anglické Premier League mezi domácí Chelsea FC a Manchester United, ve které navíc padlo celkem 6 gólů, to už taková normálka není. Ale popořadě.

V neděli 5. února se na londýnském Stamford Bridge hrál šlágr anglické ligy mezi domácí Chelsea FC, s Petrem Čechem v bráně a s kapitánskou páskou na ruce, proti slovutnému Manchesteru United, v hrotu s mým oblíbencem Waynem Rooneyem. Měl jsem to štěstí, že rodinná rada rozhodla, že budu vyvolen doprovodit na tuto akci našeho dědu, který dostal tento výlet darem. Nebylo by to ale tak úplně jednoduché.

Odlet byl stanoven na 8:30 v neděli ráno. Venku právě vrcholily sibiřské mrazy a cestou na letiště nám auto ukazovalo bez dvou stupňů 20 pod nulou. Londýn sliboval přes den nulu a tak jsme se letěli vyloženě ohřát. Odbavení jsme zvládli bez problému a s dostatečným předstihem jsme se posadili do odletové haly. Kulisu nám dělal Boening British Airways, který se připravoval na odlet. Už už jsem si myslel, že budeme vyzvání k nástupu, když se najednou v hale zjevil kapitán letadal a sáhodlouze začal vysvětlovat, že v londýnské Heathrow má problémy se sněhovou kalamitou a přijímá jen 10 letadel za hodinu. Předpokládaný termín zpoždění? 3 hodiny. Ajaj. Proběhla rychlá kalkulace a zjistili jsme, že i přes toto zpoždění zápas stihneme. No, dobrá. Tak si přečteme noviny a uvidíme.

Za půl hodiny přišel znovu kapitán a sdělil nám, že Heathrow je už OK a můžeme letět. A tak jsme letěli. Před vzletem nás postříkali jakýmsi „fridexem“, nebo co to bylo a pak už jsme se vydali směrem na západ. Cesta probíhala naprosto v pohodě – dole zamrzlá Evropa, pak už moře a najednou oblačnost. Asi jsme nad Anglií. Letadlo se chystalo k sestupu, děda se nastavil na hodinkách anglický čas, když tu se znovu ozval kapitán…. A jak to letadlo hučí a kapitán mluví přes ty malé reproduktory, neslyšel jsem moc dobře o čem. Faktem je, že dost často opakoval slovo „Prague“ a hned po jeho proslovu  jsme se třikrát poměrně výrazně naklonili. Nějak se mi to nezdálo.

Sebral jsem odvahu a oslovil letuško s dotazem, zda je na Heathrow vše v pořádku. S milým úsměvem mi odpověděla, že nikoli, že tam nemůžeme přistát a že se vracíme do Prahy. Ajajaj. Tohle už bylo vážné. Bylo 11:00 a cesta zpět zabere minimálně další hodinu a půl. Zápas začíná v 16:00 jejich času, tedy 17:00 našeho, z letiště potřebujeme ještě hodinu na dopravu do hotelu a na stadión. Tohle už asi nezvládneme. Děda nadával, nadával….a přetočil čas zpět na pražský. Tohle je pech. Šel jsem se na to vyčůrat. A v tom znovu ten kapitán „Dámy a pánové, Heathrow začalo opět přijímat, otáčíme to zpět do Anglie“. Sláva. Nakonec se z toho vyklubalo zpoždění asi 1:30, což bylo v pohodě.

Teprve až z médií jsme se pak dozvěděli, co se vlastně na Heathrow dělo – napadlo tam 8 cm sněhu (slovy osm) a třetina letů byla zrušena úplně a dálkové lety přistávaly v Irsku, články o tom zde a zde. Mimochodem, byl to můj druhý let do Londýna. Ten první, v listopadu 2005 byl zrušen úplně…kvůli sněhu na Heathrow.

Cesta z letiště na hotel, ubytování a přesun na stadión nestojí za zmínku. Snad jen v hotelu na recepci – „We should have here the reservation for one night“  – „OK, your passport please“…podávám pasy…a…. „Aj, akú ste mali cestu?“ Slečna na recepci byla ze Slovenska. Postěžovala si, že u ní v hotelu bydlí spousta Čechů, ale žádný Slovák. Tak snad až Škrtel přestoupí z Liverpoolu do Chelsea…

Uložili jsme batožiny na pokoj, natáhli teplé fusakle a vyrazili na Stamford Bridge. Dojeli jsme na Fulham Brodway Station, asi 2 hodiny před výkopem. Nejdříve jsem měl strach, že nebudu vědět, kam přesně jít. Ale tato obava se rozplynula jako pára nad hrncem. Prostě VŠICHNI, kdo tam vystupovali, šli na fotbal. Policie neponechal nic náhodě a koordinovala dav z pozice koňmo.

Londýnská policie koordinuje dav směřující na Stamford Bridge

Přes záplavu stánků se všemožnými suvenýry, kde jsme během několika minut vyřídili dary pro celou rodinu (ano, i růžová čepice Chelsea se našla) jsme se nakonec prodrali ke stadiónu. Díky tomu, jak jsme stáli přímo u něj a díky okolní zástavbě to na mě neudělalo žádný velkolepý dojem.

Jeden z pohledů na Stamford Bridge zvenku

Zato na mě udělal velkolepý dojem fronta, kterou jsme si museli vystát na lístky, strávili jsme v ní tak hodinu a půl a nakonec jsme byli rádi, že jsme stihli úvodní hvizd.

Fronta před výdejem lístků. My to stihli. Ale někteří další ani omylem

Docela dlouho jsme se strachoval, zda mě pustí dovnitř s foťákem. Neodolal jsem a vybavil jsem se kompletní fotovýbavou. Tedy včetně teleobjektivu. Sondoval jsme na internetu návštěvní řád Stamford Bridge, ale nenašel jsem tam nic, co by zabraňovalo tomu, si tam tu fotovýbavu vzít. Nakonec (ale to už bylo po výletě)  mi přišlo toto vyjádření

Handheld cameras are allowed inside the Stadium for photo opportunities, however cameras that have interchangeable lenses may not be depending on the camera size. If your camera is unsuitable security will confiscate it for the duration of the match but it will be given back to after the game has ended.

Vyřešil jsme to tak, že jsme si na foťák nasadil širokoúhlý (na délku krátký) objektiv. Teleobjektiv jsem schoval do batohu, na dno. Při prohlídce batohu jsme ukázal svačinu, rukavice a šálu…a…více už nechtěli. Uff. A tak jsem mohl vyrazit na místo a těšit se na nevšední zážitek

Nebýt jedné řady za naší, seděli jsme až zcela pod střechou. Prostě dál jsme sedět nemohli. Vlastně jo, mohli, o tu jednu řadu. první půhodina matche nestále upřimně  za nic, pak se ale Chelsea podařil jeden útok a trochu šťastným (nakonec vlastním gólem) se  dostala Chelsea do vedení. 1:0 skončil i první poločas. Na Stamford Bridge byla dobrá nálada. Po přestávce už to nebyla dobrá nálada, ale eufórie – nejprve se v 46. minutě nádherně z voleje trefil Mata a o čtyři minuty navýšil rozdíl skóre na tři branky Luis. Luisovu trefu mám chycenou sekvenčně, níže jen finální snímek, ale na Rajčeti si to může prohlédnout celé a ve větší kvalitě.

Luiz dává přes snahu Ria Ferdinanda gól, Chelsea vede nad Machesterem United už 3:0

Manchester se zdál být na kolenou. Jenže to nevzdal a dokázal se dostat zpět do hry, pravda, s notnou dávkou pomoci sudího Howarda Webba, který proti domácím nařídíl dvě penalty, které Rooney obě s přehledem proměnil, Čech byl bez šance. Nakonec se skóre zastavilo na 3:3. Fantastický zápas se spoustou gólů.

Po matchi jsme stihli ještě kouknout na Buckingham palace (neměli před ním odklizený sníh) , BigBen a London Eye.

Takže nyní už neváhejte a prohlídněte si celou galerii fotek na Rajčeti.

Paní učitelka Páju vyzkoušela z barev a poznávání předmětů na obrázcích a pak došlo na matematiku. To byla voda na Pájův mlýn. Myslím, že byl nakonec možná i zklamán, že nejtěžší příklad bylo „když máš 5 eskym a dvě ti zmizí…“

Velmi zajímavé bylo, když paní učitelka otevřela knížku a v ní byla tabulka, kde ve 4 řádcích bylo 6 sluníček, 6 mrkví, 6 tulipánů a 6 tužek. První úkol zněl, spočítat sluníčka…to by šlo. A najednou přišla otázka – a kolik je předmětů v prvním sloupci? Tak to jsem zíral…. nevěřil jsem, že Pája rozumí pojmu „sloupec“. Nicméně i zde se Pája nemýlil – 4. Pak jsem zjistil, že jsem to asi neslyšel celé (byl jsem někde s Luckou). Podle Drahušky to bylo takto – spočítej mi sluníčka. Kolik jich je? Ano správně 6. V prvním _řádku_ jich je skutečně 6. A teď mi řekni, kolik předmětů je v prvním sloupci…

Tak já nevím, bude to stačit na přijetí, když na Prahu 6 nespadáme? Těžko říci. Dozvíme se brzy. Koukněte se mezitím na fotky.

Musím říci, že kdykoli jsme četl o tom, jak fotit ohňostroje, vždy ty články začínaly radou týkající se vhodného výběru místa. Musím říci, že toto radno skutečně nepodcenit. Místo jsem si nějak vybral a moc jsme to neřešil. A pak jsem hodinu na počítači zachraňoval, co se dalo. Stačila jedna lampa pouličního osvětlení a byl problém. Zachránil to ořez a trochu retuše, za to jsme ale o zkušenost bohatší. Taky mě docela překvapilo, jak moc jsem musel během focení hýbat s foťákem – jedny světlice lítají snad do vesmíru, druhé explodují o pár metrech.

Mrkněte na fotky, třeba se vám budou i nějaké líbit.

Pak už byl na řadě Štědrý den. Když odmyslím, že jsme skoro vyhořeli (ani jeden z nás neví, jak se to mohlo stát, ale díra v koberci je jasným důkazem, že se nám to nezdálo), tak to byly zase suprové vánoce (len ten snieh nam chýbal).  Děti se vrhly ke stromečku jako uragán, ale pak se už dostavilo to, co si všichni rodiče nejvíce přejí – rozzářené dětské oči rozbalování dárků. Nějaké fotky z vánočního času můžete najít na Rajčeti, budete ale potřebovat standardní heslo.

Béčko mělo být lehčí. Hrát se mělo už ve čtvrtek v 16:00, ale nakonec rozum zvítězil nad fotbalovými termíny a utkání se přesunulo na neděli od 10:00. Krom ideálního termínu nám taky přálo počasí, na listopad krásných 10 stupňů a sluníčko.

Přílepští se do zápasu pustili s vervou a dlouhé 3 minuty svítilo na pomyslném ukazateli bezbrankové skóre. Pak se stala věc nevídaná. Po odvážném průniku Terezy, která si poradila se dvěma obránci a přiťukla míč Pájovi, jehož pravačka se nemýlila, šly Přílepy do vedení! Zaskočení slánští si dlouho nevěděli rady s pozorně bránícími přílepskými obránci, a hlavně skvěle chytajícím Melvinem. Nakonec však do konce první třetiny stačili dvěma přesnými zásahy otočit skóre na 2:1.

Třetí minuta utkání, Pája právě zakončil Terezinu akcí gólem a JFK Velké Přílepy vedou ve Slaném 1:0

Po první přestávce se přeci jenom už projevila kvalita domácího týmu, a jak můžete vidět z fotek, tak i znatelná výšková převaha. Postupně navyšovali skóre až na populární desítku. Tak skončila i druhá třetina. Do závěrečné fáze boje vstoupily ale zase lépe Přílepy.

Sice to nebude asi úplně objektivní a kdekdo by to mohl vidět jinak, ale já jsem osobně viděl nejhezčí akce celého zápasu. Tereza přihrála dopředu na Páju, ten se na levé straně pomyslné šestnáctky zbavil zasekávačkou na pravou nohu obránce a nedal domácímu brankáři šanci -  2:11. Bohužel fotograf zrovna zprostředkovával aktuální reportážní vstup po telefonu pro Radiožurnál (no dobře, tak pro Drahušku), tak nemohl tuto akci zachytit. Ale pro mě to prostě bylo to nejhezčí, co jsem dopoledne viděl

Nakonec se skóre zastavilo na 16:2. Jistě, docela dost, ale mladší přípravka Přílep se lepší zápas od zápasu. V této sezóně nás čeká ještě Unhošť na domácím hřišti a pak zasloužená pauza.

Zatímco Velvary, Pájův debut na zelených trávnících, byly ještě tak trochu hratelné, SK Kladno, Slavoj Kladno a Slaný už byli v jiné světelné galaxii. Kluci si odnesli příděly 0:40, 2:30 a 0:45. Je to děsně krutý a já musím říci, že před těmi kluky smekám, neberou to nijak tragicky a zatím jsem jen jednou odpovídal na otázku „Táto a kdy už konečně vyhrajeme?“. Smekám i před jejich trenéry, kteří to nevzdávají, byť to je záhul na nervy docela obstojný.

Možná pozornému čtenáři neuniklo skóre ze Slavoje Kladna. Takže statistikové pozor! Přílepy daly dva góly! A jeden z nich byl připsán hráči s číslem 7 na zádech, tedy Pájovi. V kalendáři se skvělo datum 10.10.2011 a já tou dobou ukrajoval kilometry dálnice D1 směrem na polské Katowice, takže tento moment bude navždy v archívech pouze zapsán, nikoli vyobrazen

Aby bylo statistikám učiněno zadost, kromě výše zmíněných přídělů, je tu ještě zápas v Libčicích, sice porážka, 3:11, ale další bod do statistik za nahrávku na gól. Takže v průběhu sezóny má Pája skóre 1+1, což na benjamínka týmu vůbec není špatný. Do konce sezóny jsou už jen dva matche, čeká nás Uhnošť a Slaný „B“. Tak hodně zdaru!

Fotky jsou shodou okolností ze zatím největšího výprasku, jedná se o domácí zápas se Slaným „A“.

Soupeřem byly Velvary. Nehrálo se na celé hřiště jako já tehdy, ale jen asi na čtvrtinu. Taky se nehrálo na dva poločasy jako tehdy, ale na třetiny (po šestnácti minutách).

Přílepští junioři se rvali jako o život, ale soupeř byl nad jejich síly. Do análů je tak nutno zaznamenat první porážku a skóre 0:10. Pro kluky to bude letos těžká sezóna, Velvary měly být podle dalších výsledků hratelné…Tak hodně zdaru a hlavu vzhůru. Jedno moudro praví, že je třeba se naučit nejdříve prohrávat, abych pak mohl vítězit. Tak snad se to kluci nebudou učit moc dlouho.

Podívejte se na fotky.

Přistání na letišti v Herakliónu je zážitek. Stroj nalétává od moře a vzhledem k tomu, že runway kopíruje pobřeží, má minimálně polovina letadla pocit, že přistáváme na moři. Přistáli jsme nakonec na asfaltu, i když malinko tvrději, než bývá zvykem. Ale co, jsme na zemi, živí a zdraví a to je nejdůležitější. Po  nezbytném zmatku při získávání kufrů a hledání toho správného autobusu jsme se vydali na téměř dvouhodinovou projížďku po ostrově. Za normálních okolností bych to i uvítal, ale bohužel bylo akorát osm večer a to už je v srpnu na Krétě tma. Tma a vítr. Vítr je neodmyslitelnou součástí každodenního života kréťanů, ale je teplý (tedy aspoň v srpnu) a skoro bych řekl, že je fajn, že fouká. Jinak by se ta vedra dala vydržet jen ztuha.

Nicméně ani za tmy ta projížďka nebyla od věci, bylo hezké pozorovat pobřežní skaliska, do kterých jsou zasazeny hotýlky, hotely, resorty a další stavení, které ke svému životu potřebují světlo. Náš hotel, s názvem Petra Mare, se nám ukázal necelých deset minut po desáté večerní. Za co lze hotel jednoznačně pochválit, tak to byla rychlost check-inu. Dobrý den, Vaše pasy, OK, kde máte děti, musím jím dát na ruku pásek, ahoj, jak se jmenuješ, děkuji, příjemný pobyt. A abych nezapomněl, určit máte hlad, v restauraci je připraven studená večeře. To bylo velmi příjemné. Jo, kufry jsme si do třetího patra museli vzít sami. To píšu proto, že v jedné recenzi na nějaký hotel jsme se dočetl, že hotel tuto službu klientovi nenabídl a tak celá dovolená byla o ničem. Takže, kdo bazírujete na odnesení kufrů portýrem, sorry, jeďte jinam.

Hotel je to pěkný, čistý. Bez problému se lze domluvit anglicky, ale – a to jsme zažil poprvé – i česky, resp. slovensky. V hotelu je totiž na různých stážích a praxích velká spousta slovensky hovořících mladých lidí, takže není problém se domluvit s pokojskou, že byste potřebovali uklidit náš pokoj teď, protože jdeme na oběd a po obědě potřebuje dát spát děti. Nicméně s tou slovenštinou to není tak jednoduché – například Pája nedokáazl zareagovat ani na jednoduchou větu „Ako sa voláš?“. A to mám pocit, že „What’s your name?“ by zvládl…Takže zjištění, že slovenština je pro polovinu naší rodiny cizejším jazykem než angličtina bylo zvláštní.

Stejně tak je to s animačním týmem, který mluví minimálně anglicky, rusky, německy, a….slovensky. Musím říci, že animátory nemám nijak moc rád, všude mi přijdou strašně vlezlí, ale tady to bylo velmi příjemné, nenucené a zábava byla každý den jiná. Jednou to byly olympijské hry (super pozorovat v jednom týmu malé Němce, Čechy a Rusy pohromadě, tak nějak vám začne docházet, že ty předsudky, které k jiným národům sem tam v duši uchováváme, jsou fakt jen předsudky).

Pro děti je v hotelu spousta aktivit. Malý bazének s pirátskou lodí a se skluzavkami, hříbek chrlící vodu, stolní tenis, ale i například video  hry. Nezle nezmínit dětský klub, kde se dalo půjčit takmer čokolvek, tedy cokoli – hry typu Člověče, nezlob se, vlastně „Mensch, Aergere Dich Nicht“, kostky, rusky psané dětské knížky (ty byly obzvláště výborné). Co možná zaujme je zmrzlina – od 11:00-12:00 a 16:00-17:00 byla poskytována v neomezeném množství – a nebyla to jen tak nějaká noname, ale Schoeller, a byla moc dobrá.

Jediná věc, která by se hotelu dala směrem k dětem vytknout, je teplota obou bazénů – 21 a 22 stupňů je docela málo. Shodli jsme se, že tu vodu snad musejí chladit, protože za normálních okolností by ta voda musela být teplejší. Nezle zapomenou na animační tým, který nás každé ráno „budil“ (v 10:15) pokřikem „Good morning, Petra Mare, here is your Animation Team“. Super byly hlavně večerní programy v amfiteátru, počínaje diskotékou a konče soutěžemi, kde vítěz vždy dostal koktej s prskavkou z nedalekého beach baru. Zejména Lucka se diskoték nemohla nabažit. Pája je ostentativně bojkotoval se slovy, že „to je přece pro holky“  a věnoval se místo toho pobytu na lehátku v horizontální poloze a pozorování hvězd….a neskutečnému mudrcování „o životě“. Krásné to chvíle

Hotel Petra Mare, dětský bazén, proč jen je tak studený?

Jak jsem již psal výše, hotel je čistý, úklid jsme neměli jen jeden den a to jen proto, že zrovna děti v pokoji spaly a na dveřích jsme měli pověšenou červenou cedulku se známým textem „Do not disturb“. Jinak vše bez nejmenšího problému, jídlo bylo super, neopakovalo vlastně nic, jídla bylo vždy dostatek, bylo chutné. Káva se dala dokonce i pít (narážka na Turecko, kde to podle mě v tomto směru za moc nestojí), stejně tak i nabízené víno. Opět se ale dal najít jeden mínus. A tím byly pouze dva automaty na vodu, jeden z nich dostupný jen v době snídaně, oběda a večeře. Navíc s nápisem, že je zakázáno nabírat z nich vodu do lahví. To bylo poměrně nepříjemné, tenhle zákaz jsme porušovali.

Lehátek u bazénu dost, žádné problémy s tím, že by lehátka byla obsazena v šest ráno. Když budu tvrdit, že pláž byla „přímo u hotelu“, budu skoro lhát. Skoro mi připadalo, že hotel je přímo v moři, od bazénu k moři to bylo přesně 6 schodů. Pláž je oblázková, kamínky různých velikostí a barev, jsou krásně kulaté, ale taky pěkně žhavé. Bez bot to bylo na pláži o spáleniny a i pro vstup do vody se boty hodily. Ne, že by to nešlo bez nich – hotel na několika místech „vydláždil“ vstup do moře přes pytle s pískem – ale s nimi to bylo prostě lepší. Tedy abych byl přesný – boty jsem použil pro dojít k vodě a dále pokračoval bez nich, protože jsem neměl pevnou patu.

Co je na pláži úplně nejlepší, je fakt, že hotel poskytuje lehátka a slunečníky  zdarma, v Řecku věc zatím poměrně neobvyklá a pro mě osobně dost nepochopitelná. Tedy to, že zdarma nejsou. Aspoň někde to pochopili. Možná, že řecké hotely konečně začnou být konkurenceschopné v rozsahu služeb proti tureckým a egyptským. Tento je první vlaštovkou. Kompletní sadu fotek z hotelu Petra Mare, kterému dávám jedna mínus, najdete na Rajčeti, heslo není třeba.

Oblázková pláž u hotelu Petra Mare potěší slunečníky a lehátky zdarma

Hotel je na kraji města Ierapetra, které se pyšní tím, že je nejjižnějším v celé Evropě. Ač se to zdá neuvěřitelné, břehy tohoto města omývá Libyjské moře. To mě na chvíli znejistělo, když jsem si uvědomil, co v době naší návštěvy Ierapetry Libye zažívá. Samotné město je novodobé, má asi podle některých zdrojů 8.000, podle jiných pak 20.000 obyvatel a bohužel mimo benátské pevnosti ze 13. století tu není nic moc historického k vidění. Nemohu ale říci, že by se mi zde proto nelíbilo. Cesta od hotelu k přístavu je fajn, lemovaná z jedné strany pláží, z druhé pak strany tavernami. Docela mě zaujalo veřejné sportovištěm disponující atletickým oválem, který měl minimálně 300 metrů a tartan, dále pak basketbalové a volejbalové kurty, které se zásadně zaplnily okolo deváté večerní a vytížené zůstaly nejméně do půlnoci (pak nevím, to už jsem šel spát . Více se o městě dozvíte třeba na oficiálních stránkách města (v angličtině).

Jenže…to je všechno doslova „nic“, proti tomu, jaká krása se nachází na 15 km vzdáleném ostrově Chrissi Island. Ostrov je 5 km dlouhý a 1 km široký. Museli jsme tam jet už jen proto, že na ostrově je umístěna nejjižnější keška celé Evropy (v samotné Ierapetře  žádná keška nebyla, to bylo velké zklamání). O ostrově se mluví jako o řeckém Karibiku….a je to tak! Na severní straně ostrova je umístěna Golden Beach, kde jsou slunečníky postaveny z rákosů, je zde naprosto průzračná voda, která přechází v několika odstínech zelené a modré barvy….prostě ráj na zemi. Jak pak asi vypadá skutečný Karibik?

Na ostrov se dá z Ierapertry doplout za cca jednu hodinu jízdy lodí (celkem z Ierapetry každý den jedou čtyři), která odplouvá v 10:30 – 11:00 a mezi 16:00 -16:30 se vracejí z ostrova. Na ostrově se oficiálně nesmí zůstávat přes noc, nicméně pár stanů se zde najít dalo. Na ostrově taky není pitná voda a elektřina, dvě taverny, které zde fungují asi jedou na naftové generátory. Tohle se nedá moc popisovat, to se musí vidět. Takže neváhejte a koukněte se na fotky krásného malebného řeckého ostrůvku. Snad jedna malá ochutnávka.

Chrissi Island - mrtvý cedr a živé moře

No a jak jsme se měli? Myslím, že to nejlépe to je patrné z fotek (standardní heslo). Prostě bááááječně!

Kromě řádění dětí jsem vytvořil speciální kolekci fotek. Prostě Kréta trochu jinak. Nazval jsem ji trochu neskromně „Art“, pokud v tom žádné umění nevidíte, tak mi to odpusťte